Byla jsem šťastná - výběr z textů

„Je pravda, že každé období života má své zvláštní problémy. Ale má také svá aktiva jako odškodnění. Když se fyzický mechanismus těla zpomalí, mysl se stane bdělejší. A problému stárnutí se vůbec nemusí podrobit. Každému jsou vždy přístupné nové zájmy, aby nahradily ty, které nám léta vzala. Rozhoduje odvaha býti tím, čím jsme a láska k tomu, co je přirozené a krásné. Není to tedy počet let, který padá na váhu, ale náš poměr k nim. Čím odpovědněji se postavíme k pravdě, tím hlouběji  porozumíme  životu. A  pochopíme,  že  základem blahobytu člověka je nezávislost a spokojenost. Klíč ku štěstí má ve své vlastní ruce každý. Stačí být nesobeckým a pokusiti se udělat jiné lidi šťastnými".

 

„Povolána? Vyvolena? Především šťastna! " 

 Závěrečná pasáž knihy Jarmily Novotné „Byla jsem šťastná"

 

„Jiří samozřejmě chtěl také vidět zámek. Ještě měl klíč od dřívějška, ale když chtěl otevřít dveře, objevili se tři členové národního výboru: „To je národní majetek, tam nemůžete." Jiří řekl, že to musí být omyl a chtěl užíti  svého klíče. A tu ho jeden  z nich, jmenoval se Slanec, zarazil: „Jestli to uděláte, tak vás zastřelím." Jiří s nimi nechtěl debatovat a odešel. V Praze požádal prezidenta Beneše o audienci a
o celé aféře ho informoval. Ptal se, co tedy máme dělat a pan prezident řekl, že je doba revoluce, že máme míti trpělivost a že bude všechno zase v pořádku.."

Jarmila Novotná o návratu svého manžela Jiřího do Litně po válce. Stejně  postiženi  byly i  tisíce jiných. Toužebně očekávaný konec nejstrašnější války v lidské  historii se změnil v rozčarování a zklamání. Sny o nastolení předválečné svobody se rozplynuly.

„V červenci 1956 jsem se nadobro rozloučila s americkým operním publikem při Figarově svatbě v Cincinnati. Naposledy jsem zpívala Cherubína...."

Jarmila Novotná o konci jedné, byť nejviditelnější, etapy života.

„Zpěv jsem milovala už jako dítě. Měla jsem to štěstí, že moje první učitelka ve škole Jarmila Brojová byla velmi muzikální a zpěv u ní byl jedním z hlavních předmětů. Učili jsme se národním písním a tancům a často jsme byli zváni do jiných škol, abychom zazpívali a zatančili. Už tenkrát jsem zpívala sóla, ačkoliv jsem byla vždycky spíše tichá dívka. Dodnes to dokládá několik veršů, které mi paní učitelka napsala do památníku"

 

                            „Fialka vonná do trávy se skrývá,

                            každá ctná dívka skromné srdce mívá."

 

„Sestra Pavla byla o rok a půl starší. Otec byl velmi dobře vypadající veselý člověk a každý ho měl rád. Byl dámským krejčím s velkou klientelou, u níž ho proslavil jeho bezvadný vkus. Co mohlo být pro nás děti krásnějšího, než když nás navštívily naše spolužákyně a my si směly vypůjčit různé látky připravené pro tatínkovy kreace a oblékat se jako princezny nebo Popelky. Já jsem obvykle vymyslela nějakou hru a každá z nás pak musela hrát jako na opravdickém divadle. Byla to velká zábava."

 

„Maminka milovala hudbu a kladla veliký důraz na to, abychom se učily hrát na nějaký nástroj. Já jsem se rozhodla pro klavír, Pavla dala přednost citeře. Maminka říkávala: „Jako květiny v zahradě, obrazy na stěně, jídlo na stole, hudba je dílem správného života." Dále jsme se musely učit řečem. Bylo to ještě za Rakouska, ve škole jsme tedy měly hodiny němčiny, ale privátně jsme braly i hodiny francouzštiny, což byla báječná příprava pro můj další život..."

„V pátém roce války se stal zázrak: tatínek byl nečekaně propuštěn z italské fronty, kde byl zraněn a dostal dva týdny dovolené, aby se uzdravil. Díky Bohu se vrátil právě 28. října 1918 a tak už nemusel zpět! Sotva se objevil ve dveřích, k naší veliké radosti zvolal: „Děti, je konec války!" Nechtěly jsme mu věřit, ale on naléhal, abychom se šly podívat do ulic. A tak já a moje sestra jsme běžely ven. Ulice byly přeplněny lidmi, kteří zpívali a objímali se. To byl okamžik, na který nikdy nezapomenu."

Jarmila Novotná o svém dětství

„Po jednom vystoupení mne vyhledala Zdenka Baldová, znamenitá herečka, jejíž manžel Karel Hugo Hilar byl ředitelem činohry Národního divadla, a zeptala se mne, jestli bych se nechtěla státi elévkou Národního divadla, že budou právě zkoušky na volná místa a abych se tam přihlásila. To mně nemusela dvakrát říkat! Jedinou starost mi dělal výběr hry, ale v tom mi pomohla jiná herečka, Míla Pačová, která mi nejenom poradila scénu z Romea a Julie, ale sama ji se mnou nastudovala.

         Dobře to dopadlo  a v září 1922 jsem se stala elévkou činohry Národního divadla. To byla znamenitá příprava pro moji další kariéru. Především jsem měla možnost pozorovat vynikající herce při zkouškách. Byli to Václav Vydra, Marie Hybnerová, Eduard Kohout, Karel Dostal, Zdeněk Štěpánek, Anna Sedláčková, Jarmila Kronbauerová, Růžena Nasková a další skvělí umělci. I když jsem se nedostala na konzervatoř, moc jsem se naučila, protože moje školení bylo velmi „praktické"".

 

„V červnu a červenci 1923 pořádala Česká obec sokolská na Vyšehradě Nastolení Libušino s Emou Destinovou, Theodorem Schützem, Jiřím Humlem a Otakatem Chmelem. Můj otec při tom byl činný jako důležitá osobnost Sokola. Jednou si dodal odvahy, šel k Emě Destinové a svěřil se jí, že má dceru, která nemyslí na nic jiného než na zpěv. Poprosil ji, zda by si mne poslechla, k čemuž ona laskavě svolila.

         A tak jsem s tlukoucím srdcem šla do hotelu Palace, kde Destinová bydlela. Uvítaly mne dvě černé kočičky, což mne moc potěšilo a rozptýlilo moje obavy. Předzpívala jsem především dopisovou scénu Taťány z Oněgina a pak árii Rusalky. Ema Destinová  prohlásila, že mám opravdu pěkný hlas a v době kdy bude v Praze, že mi s radostí dá hodiny. Často jsme při nich mluvily o Mozartovi a ona vždy znovu zdůrazňovala, že kdo umí zpívat Mozarta, může zpívat všechno, jelikož jeho zdánlivá jednoduchost vyžaduje největší sebeovládání."

                                            Jarmila Novotná o setkání s božskou Emou.

 

„Byla jsem opravdu pilná a už v roce 1924 jsem připravila svůj první samostatný koncert v Mozarteu. Zpívala jsem Beethovenovu Adelaidu, Schubertovu Sujeiku a Noc a sny, Dvořákovy písně Ach není tu není, Když mě stará matka a árii z Rusalky, Smetanovy Večerní písně a Skřivánčí píseň z Hubičky a nakonec národní písně v úpravách Vítězslava Nováka, Leoše Janáčka a Václava Štěpána. Doprovázel mne Otakar Pařík."

 

„Na jaře 1925 upozornili šéfa opery Otakara Ostrčila na úspěšný debut mladé zpěvačky. Byla jsem pozvána na předzpívání a Ostrčil hned projevil zájem. Bylo to už téměř koncem sezóny, ale přesto mi ještě nabídl Mařenku v odpoledním představení 27. června 1925.

         Úspěch byl veliký. Nebylo divu, divadlo bylo nabité celým Vinohradským Sokolem! Nic mi nevadilo, že v týž večer jsem ještě hrála Živu v Radůzi a Mahuleně."

                                        Jarmila Novotná o začátcích velké kariéry

 

„Ačkoliv mně nezbylo mnoho času na privátní život, stýkala jsem se s mnoha mladými lidmi. Mezi nimi jsem potkala Jiřího Lobkovice, který mne pozval na bál Národní besedy, pořádaný každoročně v některém z pražských paláců. Pro rok 1926 byl vybrán Lobkovický palác. Jiří Lobkovic jako domácí pán pro mne nemohl přijít, a tak požádal dva své přátele, aby se pro mne zastavili. Tak se stalo, že se
u nás ohlásil velmi dobře vypadající muž, který se představil jménem Jiří Daubek.

Poprvé v životě jsem se hluboce zamilovala a od té chvíle jsem si nepřála nic jiného než býti s Jiřím. Jenomže jsem neměla mnoho času."

                                                              Osudové setkání s Jiřím

 

„Po krátkých prázdninách jsem zpívala v Národním divadle Gildu s Georgem Baklanovem jako Rigolettem. Později jsem zpívala Gildu ještě mnohokrát, ale ani jeden pěvec se Baklanovovi nevyrovnal. Ale ten večer byl pro mne důležitý ještě z jiného důvodu. Prezident Masaryk, který snad byl zvědav, jestli zprávy o té mladé zpěvačce jsou pravdivé, si mne přišel poslechnout. Hořela jsem touhou se dovědět, jak se mu to líbilo a dověděla jsem se to velmi brzy: hned příštího dne jsem dostala pozvání do Lán."

 

„Před vánoci 1927 mne pak pozval pan prezident znovu do Lán. Tentokrát tam byl také jeho syn Jan, který byl tehdy vyslancem v Londýně. Vzájemný vztah těchto dvou mužů -  otce a syna - byl nejkrásnější, jaký si lze představit. Starý pán miloval veselí, jak tedy musel milovat syna, jehož smysl pro humor byl znám po celém světě. Jan byl skvělým pianistou, to zdědil po matce, jejíž rodina Garrigue byla velice muzikální. Zpívala jsem s ním tehdy všechny české a slovenské písně, na které jsme si vzpomněli. Pan prezident zejména miloval Ach synku, synku. Říkal: „Tož to je moje píseň, když se něco poláme, tak se to má spravit.""

                 Prezident Masaryk záhy rozpoznal talent mladé operní hvězdy

Corriere della Sera dokonce napsal: „Úloha Gildy byla brilantně ztělesněna slečnou Novotnou, jejíž vpravdě svěží, silný a jasný hlas i scénická inteligence byly velmi oceněny. Slečna Novotná měla velký podíl na mohutném úspěchu, připomeneme-li jen žádosti o opakování hlavní árie, nesčetná vyvolávání po konci každého jednání a potlesky na otevřené scéně."

Po tomto úspěchu se začala hlásit různá divadla, která mne chtěla angažovat. Opět Vídeň, Berlín, dokonce New York: to za mnou přišel sám Zenatello, že ředitel Metropolitní opery Giulio Gatti Casazza má velký zájem, abych podepsala smlouvu na příští sezónu.

                                                         A velký svět měla Jarmila před sebou

 

„....Už dříve jsem Klemperera žádala, zda by mohli vypraviti Prodanou nevěstu. Rád svolil a zkoušky určil hned po mém návratu do Berlína. Premiéra byla 30. prosince 1929, dirigoval Zemlinsky a noviny psaly: „Zemlinsky, již z Prahy hudebním duchem prodchnut,

 je tomuto dílu naplněnému vzácnými poklady bohaté partitury láskyplným interpretem. A právě tak i všichni pěvci doslova zářili radostí." Berliner Tagblatt dodával: „Jarmila Novotná je pěvkyně se stříbrným hlasem a krásným přednesem a v Prodané nevěstě je zrcadlem všech šťastných i zrazených nevěst. Berlínská Státní opera ani neví, jak šťastný tah jejím angažováním učinila."

 

Berlínským provedením a úspěchem Prodané nevěsty byl potěšen také pan prezident.

Na znamení uznání a díku bylo rozhodnuto, že na nové stokoruně bude můj portrét představující republiku. A tak jsem seděla modelem profesoru Švabinskému. Tato stokoruna byla vydána v roce 1931."

 

„Život není vždycky růžový. Trnů je často více, než si člověk uvědomí. Ale já jsem vždycky milovala poctivou práci, zkoušky na novou  operu, tu přípravu, ten vznik nových nápadů. Připadalo mi to jako strom na jaře, když má nejdříve jenom několik zelených listů a teprve pak nalévá pupence, aby v plné nádheře úplně rozkvetl. Bez zkoušek se žádná taková slavnost nekoná. Jestliže se už všechno zdaří, dostaví se překrásná odměna: stát na jevišti a dýchat divadelní vzduch je tak rozdílné od vnějšího světa, že se to může stát opravdovým životem pro ty, kdo k tomu byli zrozeni..."

 

„Jiří, který opustil své naléhání, abych se vzdala divadla, řekl, že už nechce déle čekat a žádal mne, abychom se vzali. Svatbu jsme měli v Praze 16. července 1931 na Malé Straně v kostele Panny Marie pod řetězem."

 

„V Berlíně nastaly změny. 3. července 1931 byla po posledním představení Figarovy svatby zrušena Krollova opera. Úřady ospravedlňovaly tento krok úsporou rozpočtu, ale ve skutečnosti šlo
o politický čin znamenající přípravný krok pro vzrůst nacismu, který pak po osmnácti měsících zachvátil celé Německo."

„Berlínský Tageblatt si povzdechl na konci sezóny 1931 - 1932:
„Co z těch velkých Reinhardtových slavností zůstane? Pro svědka těchto představení to nebude ani Lutherův či Wagnerův sklep, ani pompézní panoráma benátské gondoly, ale nepopsatelný a nadpřirozeně se vznášející hlas Antonie - Novotné, jehož zvuk nikdy nevymizí z paměti.""

 

„Völkische Beobachter psal už 1. března 1933: „V neděli 19. a 20. března bude dávat Bruno Walter Schlesinger symfonii od židovského skladatele Gustava Mahlera. Navíc bude účinkovat česká zpěvačka Jarmila Novotná, ačkoliv už několikrát podráždila celou veřejnost.
Ve všech německy cítících kruzích vyvolalo živé odsouzení její úplně zbytečné zpívání v české řeči v Beethovenově 9. symfonii. Spravedlivý výpad proti ní v novinách už téměř zajistil její propuštění ze svazku berlínské Státní opery. Teď se zase objevuje v symfonickém koncertě s Brunem Waltrem.

Tato spolupráce je vzdorem proti celému nacistickému Německu. Vina neleží jenom na Brunu Waltrovi, ale též na koncertní společnosti Wolf a Sachs, která je zodpovědna za programy Waltrových koncertů."

 

O několik dní později psaly noviny znova, že to je proti německému národu, když Bruno Walter Schlesinger předkládá obecenstvu symfonii jiného Žida, Gustava Mahlera. A tu ředitelé agentury Wolf a Sachs rozhodli, že Walter vůbec nevystoupí a že místo něho bude jiný program dirigovat Richard Strauss.

         Den za dnem se atmosféra stávala nesnesitelnější. Ani nevím, jak jsem mohla v té době natáčet ještě film Noc velké lásky s Gustavem Fröhlichem."

            Jarmila Novotná vzpomíná na činorodou práci, kterou přerval nástup fašismu v Německu

„Maestro Toscanini byl malý, měl šedivé vlasy, krásný obličej s knírem, ani nevím, jaké měl oči, ale když se podíval, zářily jako hvězdy. Byla jsem ráda, že jsem ho poznala. Vyprávěla jsem mu, že jsem chodila na všechna jeho představení, když jsem studovala v Miláně roku 1927, i později když přijel do Prahy s Newyorskou filharmonií v roce 1930 - tehdy jsem si schovala program, který ještě mám. Řekl, že mi ho rád podepíše, ale neměla jsem ho s sebou, tak mi ho podepsal později v New Yorku."

                      Přátelství a spolupráce s Toscaninim přetrvala až do konce jeho života

   

„Špatné počasí pokračovalo až do New Yorku, kam jsme připluli 14. března v 11 hodin v noci. Všichni jsme zůstali na lodi až do rána. S rozedněním nás očekávala hrozná zpráva: Hitler vpadl do Československa. Ten okamžik, na který jsem se tolik těšila, vidět sochu svobody, pro mne utonul v slzách. Právě v den, kdy jsem připlula, moje zem svobodu ztratila.

         Měla jsem strach, co bude s naší rodinou, ale příští den se mi podařilo zavolat Jiřího a on řekl, že jelikož jsou na venkově, není se čeho obávat, abych klidně v New Yorku odbyla vše, co je zapotřebí a pak se vrátila domů.

                     Předválečná éra svobodného Československa skončila tragédií

Jednoho večera byli u našich přátel Chester Burdenů také Jan Masaryk a kritik N.Y. Times Olin Downes. Po večeři jsem - jako jindy už mockrát - zpívala naše národní písně a Jan mne doprovázel. Olin Downes nás tak ale slyšel poprvé. Nadšením se nemohl udržet: „To je opravdu poklad, z toho musíte udělat desku, aby ty písně slyšela celá Amerika." Jan se tomu smál a říkal, že hraje na klavír jako cikán, že jenom improvizuje. Ale Dawnesův návrh přišel jako na zavolanou. Právě v tu dobu mne žádali zástupci společnosti RCA Victor, abych pro ně nahrála desky. Navrhla jsem jim tedy tyto písně a oni byli hned srozuměni. Z RCA k nám pak přišel pan Charles O'Connel, aby poznal Jana Masaryka, a bylo domluveno, že datum nahrávání bude 6. května 1942. Teď jsme ovšem s Janem museli začít pracovat na výběru písní, vždyť jich bylo tolik! Pracovali jsme skutečně při každé příležitosti. Byli jsme například pozváni k Davidu Sarnoffovi. Byli tam Stokowski, Tibbett se svou paní, pan Harry Winston s paní (majitelé největšího zlatnického závodu v New Yorku), pianisté Annia Dorfmannová a Rudolf Firkušný, spisovatel Sheenan - a Jan Masaryk. Po večeři se všichni dívali na film - to byl nový druh zábavy, ale my jsme ve volném čase s  Janem Masarykem připravovali písně pro naše desky. Vybrali jsme jich patnáct."

              Lidické písně Jarmily Novotné a Jana Masaryka určitě dojmou každého

„Hurá, máme dobré zprávy z Evropy! Nejdříve invaze do Normandie a teď: spojené armády přistály na francouzské Riviéře! Po dlouhé době jsem dostala dopis od rodičů, že očekávají náš návrat. Je to možné, že cítí, že se blíží konec války? Člen československé mise generál Španiel byl povolán zpět do Londýna, kde je naše vláda v exilu, aby se stal prezidentovým pobočníkem. Také on nám před odjezdem řekl, že doufá v brzký návrat do vlasti. Každý z nás toužil nějak pomoci. Když Výbor pro svobodnou Evropu (Free Europe Commitee) pořádal shromáždění v zájmu páté válečné půjčky, pronesla jsem na podporu půjčky tuto řeč: „Zdá se to možná divné, že já, rodilá češka, se mám obrátit s výzvou na americký lid, aby kupoval válečné obligace. Ale je to právě proto, že jsem češka, protože po těch několika letech, co žiji v této zemi a naučila jsem se ji milovat, k vám

 

mám blízko a mohu Vám říci, jak je to pro nás všechny důležité, pomoci přiblížit konec války a jisté vítězství. Vzpomínám na lidi ve Francii v blízkosti Normandie, již osvobozené, a mohu si představit jejich radost nad dosaženou svobodou. Ano, svobodni od otroctví, svobodni od nacistů žijí jako volní lidé. Víte, moje země Československo je v nacistickém otroctví už po pět let, pět let čeká na svoje osvobození. K tomu, aby tento den byl blíže pro všechny lidi, aby byl konečně mír na celém světě, můžeme my všichni udělat velmi mnoho. Abychom uspíšili tento den, zakupujme válečné obligace."

                Jarmila Novotná pomáhala proti fašismu svým talentem i prací

 

„Ve Vídni mne však zastihla také velmi smutná zpráva - zemřela moje drahá maminka. Byla to pro mne velká bolest. Tolik se o mne
a o sestru starala, když byl otec na frontě a vybudila ve mně zájem a lásku k hudbě. Nikdy na to nezapomenu, vždyť mne hudba provázela celým životem.

         Jakmile mne sestra informovala o konání pohřbu, hned jsem se pokoušela dostati pro mne a Jiřího povolení k cestě do Československa. Bohužel, moje námaha byla marná. Konzulát nám vstupní vízum odepřel."

                                                    Jarmiliny snahy o návraty do své vlasti

 

„Konečně 24. října 1958 jsme se nastěhovali do našeho vídeňského domu v Heitzigu. Brzy jsme viděli, že jsme nemohli najít nic lepšího. Okna ložnice směřovala do zahrady - a jaké to bylo potěšení, býti probuzeni zpěvem ptactva! Zahrada byla dost veliká, že jsme si tam zařídili kroketové pole a obyčejně, když se Jiří vrátil z kanceláře, jsme si zahráli. Bylo to pěkné a zdravé. Našli jsme dobrou kuchařku a služku a začali nový život."

Nová etapa v životě Jarmily Novotné

 

„V roce 1972 jsme se odhodlali k dalšímu pokusu o cestu do Prahy. Nebyla jsem tam od roku 1949 - a když jsem se nyní směla vrátit, byla jsem její krásou zase okouzlena. Jiří tam byl v roce 1966, když ho Dick Watson žádal, aby ho doprovodil po zemích, ve kterých působila IBM.

         Jeli jsme se podívat do Litně. Zámek byl užíván jako domov
pro učně natěračství a zednictví. Aspoň tak byl dům nově vymalován. Všechen nábytek a obrazy, které jsme v domě museli nechat, byly pryč, až na jeden veliký obraz, který byl v naší bývalé jídelně. Bohužel, tento pokoj byl užíván jako učňovská ložnice, s postelemi úplně blízko obrazu; jeho sklo - žádný div - bylo rozbito. Obávám se, že bude poškozen, což by byla veliká škoda. Je velmi vzácný, protože je to originál návrhu na oponu Národního divadla od Františka Ženíška. Jak známo, Národní divadlo vyhořelo roku 1881 a s ním i opona. Tento obraz v Litni je jediný exemplář, co existuje. Je velmi rozměrný - a to byl asi důvod, proč nebyl odvezen. Byla by se musela probourat celá stěna. František Ženíšek maloval obraz přímo na místě a hned jej tam instaloval. Byli jsme též v naší kapli, ale našli jsme ji v hrozném stavu. Jeden obraz z triptychu od Pirnera spadl a ležel na vlhké zemi. Nikdo z národního výboru ani z národa se o znárodněné věci nestaral, ačkoli nám bylo řečeno, že je kaple pod patronací „Národních památek"."

            Vlast připravila Jarmile další zklamání a rozpaky

 

„Čas ohromě utíkal a ačkoliv Jiří nebyl nemocen, byl slabší a slabší,
a tak jsme přestali cestovat. Zato nás přicházelo navštívit mnoho přátel ze všech koutů světa. Každoročně tak za námi jezdila ze San Francisca do Vídně Mrs. Robert Miller. Ačkoliv uběhlo mnoho let
od doby, kdy jsem ji poznala při mém prvním americkém vystoupení, zůstaly jsme stále v kontaktu. Také naše děti nás navštěvovaly každý rok."

„Rok 1981 mi přinesl velkou bolest. V neděli 1. února byl krásný slunečný den. Seděli jsme s Jiřím před obědem v zahradě. Nebylo vůbec znát, že by se snad necítil dobře. Po obědě si šel obyčejně lehnout. Byli jsme zvyklí píti v pět hodin čaj, ale když jsem ho volala, řekl, že nemá chuť. Chuť dostal až v půl sedmé. Vstal z postele, šel ke stolu a vypil šálek studeného čaje. Najednou zvrátil hlavu dozadu a těžce dýchal. Rychle jsem zavolala našeho lékaře, který naštěstí bydlel hned za rohem a okamžitě přišel. Řekl, že by mohl dát Jiřímu injekci, aby se vzpamatoval, ale že pak bude vědět, že umírá. Řekla jsem mu, aby ho netrápil, ale aby mi pomohl dáti zpět Jiřího na lůžko. Podařilo se mi ještě zavolati k němu kněze a Jiří pokojně zemřel."

                                                         Jarmiliny smutné okamžiky

„V roce 1983 jsem byla opět navštívit sestru v Radotíně. Myslela jsem, že se o tom nikdo nedoví, ale kdepak! Náhodou právě na tu dobu připravoval dr. Emanuel Kopecký můj medailon pro pražské Divadlo hudby. Pavla se asi někomu zmínila, že přijedu do Prahy, a
dr. Kopecký si hned přál, abych byla přítomna. Seděla jsem v první řadě a po ukončení programu jsem vstala, abych dr. Kopeckému a všem přítomným poděkovala závěrečnými verši básně Hora Říp od Jaroslava Seiferta. Obrátila jsem se k publiku a recitovala jsem:

 

         Tu nemohu se vynadívat

         A všechno ve mně začne zpívat

         Zpívat i plakat. Maminko má,

         Jak je to hezké u nás doma!

 

A pak se lidé rozplakali, hlavně já. Nebyla jsem připravena na ty ovace, byla jsem dojata, že na mne lidé nezapomněli. Psaly o tom také noviny a výsledkem bylo, že mne žádaly televize i rozhlas, abych vyprávěla o svých začátcích v Národním divadle a pozdější kariéře."

                                               Návraty Jarmily Novotné domů byly často komplikované

 

 

„Ještě něčeho bych ráda vzpomněla. U příležitosti 100. výročí postavení sochy svobody - v roce 1986 - vybral starosta New Yorku
z 10 000 000 obyvatel města 86 občanů narozených v cizině a vyznamenal je za jejich úspěšné působení a zvelebení New Yorku medailí Svobody - já jsem byla jednou z nich.

                                                   New Yorčané Jarmilu zbožňovali

 

         Také v Československu mne čekalo milé překvapení: v roce 1987 jsem byla pozvána panem ministrem kultury dr. Milanem Klusákem na recepci u příležitosti mých osmdesátin, kde mne Společnost
pro mezinárodní styky odměnila za uměleckou činnost a propagaci Československa v cizině zlatou medailí. Byla jsem dojata."

                             I komunisté nakonec uznali zásluhy Jarmily Novotné

 

„V lednu 1990 tomu bylo padesát let, co jsem debutovala v Metropolitní opeře. Výročí připomněla výstava spousty fotografií a velmi krásný článek o mně a mém životě v Opera News, dokonce s velkou fotografií na obálce. Velmi příjemně překvapena a potěšena jsem byla dopisem prezidenta Bushe:"

 

            Milá Jarmilo,

   S radostí Vám posílám nejvřelejší gratulaci k padesátému výročí Vašeho debutu v Metropolitan Opera Company. Vzdávám Vám dík a poctu za potěšení, které jste dala tolika příznivcům a milovníkům opery na celém světě.

   Barbara se připojuje a blahopřeje Vám.

                                                       Upřímně GEORGE BUSH  

15. března 1990

 

„Měla jsem krásný a bohatý život. Nyní jsem každý rok v mé drahé vlasti a budu tu též pochována. Užívám života a jsem šťastna v blízkosti svých dětí."