Především bych chtěl hned v úvodu věci uvést na pravou míru. Nejsem totiž profesorem, ale „pouze“ docentem
na katedře fotografie. Přednášel jsem od roku 1968 do roku 1991 na katedře fotografie a v roce 1977 jsem udělal habitaci na docenturu.
Jsem původem technik, zůstal jsem na ČVUT, začal jsem
se zabývat výukovými videoprogramy, protože technika mne vždy přitahovala.
Vedle těchto činností jsem přednášel na FAMU, protože video a fotografie jak známo má své určité společné rysy
a zákonitosti, například pokud jde o kompozici. Jedná
se tedy vlastně o skloubení dvou profesí.
Vždy jsem se snažil profesi technika a fotografa spojovat, a musím říci, že mne to velice lákalo, protože každá z těchto profesí má své neopakovatelné kouzlo. Výuka
na FAMU byla pro mne zajímavá, zabýval jsem se oborem dokumentární tvorba a audiovizuální prostředky.
- Jak jste se vůbec k fotografii a k fotografování dostal? Máte nějaký svůj vzor?
Fotografovat jsem začal koncem 50. let minulého století, konkrétně v roce 1958, kdy jsem začal prezentovat své práce na nejrůznějších výstavách.
Mám dvě velké fotografické lásky; tou první je Praha
a druhou je fotografování lidí. Měl jsem tu čest a štěstí,
že jsem měl možnost objevovat krásy Prahy s panem Josefem Sudkem; tento člověk mne také mnohému naučil. Nosil jsem
mu stativ.
Postupně jsem se například naučil poznávat Prahu a její památky v určitém druhu osvětlení. Prahu musíte především dokonale znát. Dříve jsem netušil, kam se musím v určitou dobu vypravit a jaké si vzít fotovybavení, aby vznikl ten nejlepší záběr.
Pani Sudkovi vděčím za to, že jsem dokonale poznal historickou Prahu; právě díky němu dnes vím kam jít pořídit ten nejlepší snímek když je východ či západ Slunce,
kam jít, když je mlha, jak najít ten pravý neopakovatelný okamžik a vystihnout neopakovatelnou atmosféru pražských zákoutí. Díky němu jsem se naučil pokoře a trpělivosti
při čekání na správný okamžik.
Druhou mou velkou láskou je dokumentární fotografie,
kde mne inspirovalo především čekání na jeden neopakovatelný okamžik jako vyvrcholení práce fotografa.
Osobně považuji za jednu ze svých nejúspěšnějších fotografií zachycení momentu zrození člověka.
- Dobrá fotografie ale nevzniká jen tak sama od sebe…
Dobrá fotografie je podle mne souhrou mnohých náhod
a štěstí, musíte umět být ve správný čas na správném místě
se správnou fotovýbavou, a tak bych mohl pokračovat.
Při svých cestách se vždy snažím najít okamžik, který dokonale charakterizuje ráz krajiny, ale i lidi, kteří v této krajině žijí, pracují, rodí se, či umírají. Jinak žijí lidé v Paříži, jinak v New Yorku, jinak v Dubaji,
či v Praze…
Prostě vždy jde o to, najít a zachytit ten neopakovatelný okamžik.
- Jste autorem několika obrazových publikací, pravidelně vystavujete. Na co se Vaši příznivci mohou těšit v nejbližší době?
Obrazových publikací jsem vydal více než dvě desítky. Většinou se jedná o soubory černobílých fotografií, i když v poslední době jsem vydal ale i několik barevných knih. K mým 70. narozeninám připravuji velkou fotovýstavu
na Pražském hradě, která se bude konat od března do srpna příštího roku a kam bych také rád všechny čtenáře Technického týdeníku pozval.
Největší část výstavy bude umístěna v Tereziánském křídle Pražského hradu. Půjde vlastně o dvojvýstavu; jednak v interiérech a jednak v zahradě Na Valech. Chtěl jsem svými fotografiemi ukázat, že nejen Praha má svůj půvab
a neopakovatelnou atmosféru, ale že i každodenní život lidí může být divácky velmi zajímavý.
- Jaké jsou Vaše nejoblíbenější náměty k fotografování?
Praha a lidi ve všech životních situacích; to jsou náměty, ke kterým se vždy rád vracím. Nikdy jsem nezhotovoval aranžované fotografie, všechny mé snímky vznikly v průběhu času, tak jak mám štěstí a vidím a zachytím něco zajímavého.
- Jedna z kolekcí Vašich fotografií nese název Všenáprava obrazem. Znamená to že Vás inspirovalo dílo Jana Ámose Komenského?
Před dvaceti lety, v roce 1987, jsem vydal knihu fotografií Všenáprava obrazem na motivy díla Jana Amose Komenského Obecná porada o nápravě věcí lidských. Komenský napsal toto dílo před 400 lety a myslím si, že mnohé názory a myšlenky tohoto filozofa, pedagoga a všestranně vzdělaného člověka jsou dodnes platné. Spojením těchto zajímavých a i v dnešní době aktuálních textů s fotografiemi jsem se snažil dát tomuto dílu nový rozměr. Mnohé tyto texty mají svou platnost a opodstatnění i dnes.
- Přiblížíte nám Vaše fotografické vybavení?
To záleží na tom, co jdu fotografovat. Například
na fotografování města musím mít naprosto dokonalou
a spolehlivou fotografickou techniku. Já používám Hasselblad. Je to kvalitní fotoaparát, velmi dobrý
a spolehlivý, už proto, že se s ním fotografovalo
na Měsíci.
Můj batoh na záda má hmotnost kolem 20 kilogramů. Dalších 15 kilogramů má stativ. Vzhledem k tomu, že vše nosím
na zádech a občas musím zdolávat například i pražské střechy,
je to často pro mne fyzicky poměrně náročná záležitost.
Pro dokumentární fotografii používám klasický fotoaparát Nikon se třemi objektivy.
- Jste zastáncem klasické, nebo digitální fotografie?
Pokud jde o digitální fotografii, nepřišel jsem jí na chuť. Malé a levné digitální fotoaparáty nejsou podle mého názoru nejvhodnější pro živou dokumentární fotografii.
Také neopakovatelná atmosféra temné komory se díky počítačovému zpracování digitální fotografie vytrácí. Počítač je bezesporu technicky dokonalé zařízení, ale onu známou „fajnovost“ ruční práce v temné komoře fotograf žádnou digitální technikou nahradí.
Samozřejmě i já ke své práci potřebuji digitální techniku, například pro zpracování klasických barevných fotografií z diapozitivu, nebo při zhotovování zvětšenin. Tuto práci ale rád svěřím odborníkům.
Nezbývá než poděkovat za rozhovor a rozloučit
se s klasickým fotografickým pozdravem
Dobré světlo.
Ctibor Čejpa
